FC Zlín oficiální web

VÍKEND OTCŮ: DÍKY, TATI, VZKAZUJÍ ŠEVCI

„Kde bych dneska asi byl, kdyby mě k fotbalu nepřivedl táta...?“ Nejen naši hráči, ale drtivá většina sportovců si občas položí podobnou otázku. Jsou to totiž právě rodiče, se kterými mají spojeny silné okamžiky během celé své kariéry. První návštěva stadionu, první kopnutí do míče, první trénink, fotbalové úspěchy a prohry, slzy i radost. I zlínští hráči vděčí svým rodičům (a ve většině případů hlavně tátům) za to, že se dnes mohou tímto sportem živit a dělat to, co je baví. Při příležitosti projektu HET ligy VÍKEND OTCů jsme proto dali slovo i samotným fotbalistům našeho zlínského týmu.
 

PETR JIRÁČEK: Děkuji Ti, tati, že jsi mě přivedl k fotbalu, děkuji Ti, že jsi při mně vždy stál – ať už se mi dařilo nebo ne, a hlavně bych Ti chtěl poděkovat za to, že jsi mi vždy vštěpoval, že ve světě fotbalu ani v tom normálním není nikdy nic zadarmo.

ADNAN DŽAFIĆ: Můj dík patří oběma rodičům jednoznačně. Pamatuji si, jak mě odmalička vedli k fotbalu, hlavně táta, který se mě snažil podporovat od úplných začátků. Chodili jsme spolu na zápasy dívat se na „áčko“ a já mu říkával, že jednou taky budu fotbalista. Taťka chodil na každý můj zápas a skoro i na každý trénink a já jsem byl moc rád, že tam je a že cítím jeho podporu. Vždycky se mi snažil svými radami pomáhat. Proto bych mu chtěl poděkovat za to, že mi ukázal cestu a že mě podporoval v mých snech. Díky, tati :-)

VUKADIN VUKADINOVIĆ: Mamka mě brala na fotbal, už když mi byly 4 roky, protože taťka ještě v té době hrál sám kopanou. Pamatuju si na svůj první trénink s taťkou; byl jsem strašně šťastný, když jsem s ním trénoval, protože on byl můj vzor. Byl hodně přísný, ale spoustu mě toho naučil. Moc mu za to děkuji, protože jen díky němu jsem se dostal tak daleko. 

ONDŘEJ BAČO: S úsměvem vzpomínám na svůj fotbalový začátek, kdy jsem taťkovi odporoval a chtěl jsem se stát tenistou, jako byli moji bratři. Jednoho dne přišlo na lámání chleba, když přijel tenisový trenér a měl si vybrat mě, nebo o dva roky staršího bratra. Bojoval jsem o to, aby si vybral mě, snažil jsem se, co nejlíp jsem mohl, ale nestačilo to – zvítězil bratr. Tak za mnou přišel taťka a řekl, že tenistů už je doma dost, koupil mně první kopačky a dodal: běž si kopat. Tak jsem šel a dokopal jsem to až tam, kde jsem teď. Proto děkuju taťkovi, že mně ukázal cestu, po které jdu dodnes. Děkuju, tati.

DANIEL HOLZER: Já vděčím asi celé rodině za to, že mě přivedli k fotbalu. Samozřejmě táta mě na každém zápase sledoval a po zápase mně vyčítal věci, které se mu nelíbily. Když jsem byl v přípravce, nebál se zařvat i přímo ve hře. Jsem ale rád, že byl na mne tvrdý a říkal mi vše na rovinu. Postupem času už přestával radit, vytýkat a dnes už jen pořádně fandí, stejně tak jako celá moje rodina. Za to jsem jim velice vděčný. 

RÓBERT MATEJOV: U mě to byl otec, který mě tehdy v sedmi letech dovedl na první trénink. Už od dětství, od mých prvních krůčků, mě vedl k fotbalu a já jsem stále běhal za balonem. Zůstalo mi to dodnes, za což jsem velmi rád. Když jsem byl ještě v žácích, tak se často stávalo, že jsme šli ještě doma po zápase s tátou a s dalšími kamarády na dvůr a pořádně to tam roztočili. Možná že díky těmto okamžikům z dětství dnes můžu dělat a živit se tím, co mě baví. Díky, tati. 

LUKÁŠ BARTOŠÁK: Musím tátovi upřímně poděkovat a nejen jemu, ale i mámě za podporu a trpělivost za celou tu dobu, kdy se mnou trávili čas na trénincích a zápasech a že mě vůbec k fotbalu přivedli. Můj nejoblíbenější dárek pod stromečkem byl právě fotbalový míč, který jsem tam každý rok našel a byl nejšťastnější na světě. Hned jsme ho museli jít vyzkoušet, i když byl venku sníh. Děkuji mnohokrát, že jste při mně stáli i v těžkých chvílích.