FC Zlín oficiální web

RUDOLF REITER: CHCI, ABY MĚ SYN ZAŽIL JEŠTĚ JAKO FOTBALISTU

Napotřetí se nakonec podařilo a nyní je RUDOLF REITER konečně součástí zlínského kádru, byť zatím na roční hostování s opcí. „Tehdy to zatrhl Baník, i když já jsem do Zlína chtěl. Z Baťova města jsem nadšený. Je tu čisto, před domem mám přírodu, potok, paráda, ale nechci to zakřiknout,“ usmívá se šestadvacetiletý sympaťák a tatínek tříletého Mattea. Jaká byla jeho cesta do nejvyšší ligové soutěže a jak si ve svém mladém věku poradil s rolí otce?

Jste odchovancem Sparty, ale ligu jste za ní nikdy nezahrál. Jak moc vás to mrzí?
Vždycky jsem byl vděčný, že jsem zažil Strahov těsně potom, co se postavil. My jsme byli oproti jiným ligovým mládežníkům v Praze rozmazlení. Měli jsme na Strahově všechno. Na tu dobu to bylo neuvěřitelné. Byl jsem vděčný za možnost se tam rozvíjet. Rozhodně ale ne naštvaný, že jsem nenastoupil v lize. Zažil jsem tam trenéra Lavičku, poslední titul. Bylo obtížné se tam prosadit jako mladý, dnes už je to jiné. Vzpomínám na to přesto rád.

Jak těžké je pro odchovance dostat se do prvoligového áčka Sparty?
V té době nebyla Slavie v takové fázi, jako je dnes. Takže pokud někde bylo náročné se prosadit do A týmu, tak to bylo právě ve Spartě. Je to asi jednodušší v Bohemce nebo někde jinde než právě tam. Já ve Spartě tehdy zažil jména jako Matějovský, Kadeřábek, Bořek Dočkal ještě před odchodem do zahraničí, Vácha, Bednář. Jednoduše poslední tým, který ve Spartě doposud udělal titul.

Hodně často jste ve své kariéře hostoval v různých klubech (Žižkov, Vlašim, Bohemians, Brno). Jak to snášíte?
To je úděl mladých kluků. Já jsem ze Sparty odcházel na první hostování na přelomu 18/19 let, a jelikož v tom věku je potřeba hrát, tak mě dali do druhé ligy na Žižkov. To mi dalo hodně. Potkal jsem tam trenéra Trpišovského, nemám si na co stěžovat. Ve Vlašimi jsem hrál pod trenérem Haškem, se kterým jsme udělali čtvrté místo, což byl úspěch v podobě nejlepšího umístění Vlašimi ve druhé lize. Pro ty mladé kluky je to to nejlepší. Každý není Hložek, aby hrál v šestnácti letech ligu.

Zmínil jste Jindřicha Trpišovského, který vás trénoval na Žižkově. Jak na tu divokou dobu vzpomínáte?
Tehdy to byly jeho začátky a byla to těžká doba. Žižkov neměl peníze, bylo to tam všeobecně těžké. Trénovali jsme před stationem v parku, lidi chodili kolem, nechápali to, fotili si nás. Ta ekonomická stránka nefungovala, což už je asi dnes lepší. Mě jako mladého kluka na hostování to tolik netížilo, neměl jsem o tom takový pojem. Spíš zpětně to vidím, jaký to byl boj.



Šlo už tehdy poznat, že z Trpišovského bude úspěšný trenér?
On byl vždycky obrovsky náročný, což teď potvrzuje i ve Slavii. Bylo to hodně založené na kondici, realizační tým si bere stále sebou a mají parádní výsledky. Asi bych neřekl, že bude mít takové úspěchy, ale už tehdy bylo znát, co chce, a neuhnul z toho.

Na hostování jste také ve Zlíně. Nechtěl jste sem rovnou přestoupit?
Nějakým způsobem se to řešilo, ale nějak víc do toho nevidím.

Zlín vás lákal už loni za trenéra Bohumila Páníka. Proč to tehdy nevyšlo a jak moc vás to mrzelo?
Tehdy to zatrhnul Baník. Chtěli, abych zůstal, přestože já sem chtěl. Pak se to přestalo řešit a utichlo to.

Papírově ještě patříte Baníku. Počítáte, že se ještě někdy do Ostravy vrátíte?
Můj osobní názor je, že se tam už nevrátím.

Jaký jste na hřišti? Označil byste sám sebe za střelce?
Nikdy jsem nebyl žádný gólový střelec, ale spíše jsem je připravoval. Že bych to nějak víc prožíval, to se říct nedá. Když jsme teď vyhráli v Karviné 3 : 2, tak mi nezáleželo na tom, jestli jsem ten gól dal já, nebo spoluhráč. Důležitý je výsledek týmu.

S Brnem jste zažil i sestup. Jak moc je to nepříjemný zážitek? 
Byl jsem tam zase na hostování, takže bych mohl říct, že mi to bylo jedno, ale to samozřejmě ne. Přestože bylo jasné, že tam pokračovat nebudu, tak to je hrozný pocit, nikomu bych to nepřál. Sestoupit se nikomu nechce. Já tam navíc měl zdravotní problémy, polovinu angažmá jsem nehrál, což celé ještě umocnilo. Nebylo to úplně ideální.

Jak se cítíte nyní ve Zlíně po úvodních 4 kolech?
Nechci to zakřiknout, ale zatím super. Město, parta, trenér, všechno je skvělé, ale nechci to zakřiknout. 

Jak se vám líbí Baťovo město, byli jste ho s rodinou už prozkoumat?
Byli jsme, a co nám teda vyrazilo dech, tak jak je město čisté. Hrozně se nám líbí, jak tady všichni jezdí na kolech, byť já teda jezdím na motorce, ale líbí se mi, jak jsou všechny cyklostezky propojené, zatím skvělé. Možná je to tou velikostí města, když jsem byl zvyklý na Prahu, Ostravu, Brno, ale opravdu před domem mám přírodu, potok, paráda.

Čemu se věnujete mimo fotbal?
Prckovi a rodině. 

Už ve 24 letech jste se stal otcem syna Mattea. Jak moc vás to změnilo?
Já už se nehodnotím zase až tolik jako mladý kluk ve 24 letech. Doba už to nese, my fotbalisti jsme často mladší tátové. Chtěl jsem, aby mě jako fotbalistu zažil, aby z toho i něco ještě měl.



Sžil jste se tedy s otcovstvím v pohodě?
Neříkám, že to bylo nějak plánované, ale neřešili jsme to, nechali jsme to plout a najednou to přišlo, já byl rád a těšili jsme se oba.

Pozná vás syn na hřišti, když hrajete?
Zápasy byly tou koronou rozbité, takže nebylo tolik příležitostí v minulé sezoně. Nyní už si myslím, že začíná hodně vnímat. V listopadu mu budou tři roky. Je to teda ďábel, neposedí, nevydrží. Byli na Teplicích a žena říkala, že seděl, fandil a bavilo ho to. Doufám, že na ty domácí zápasy snad budou chodit co nejčastěji.

Byl byste rád, kdyby pokračoval ve vašich stopách?
Byl bych určitě rád, kdyby jednou hrál ligu, ale na to je strašně, ale strašně moc času. Já budu rád, když vůbec bude hrát, ale rozhodně ho do toho nechci nutit. Nechci být ten rodič, který mu bude říkat: Já hrál fotbal, tak ty budeš hrát taky. Když bude chtít hrát tenis, nebo cokoliv jiného, budu ho podporovat i v tom.

Vaší přezdívkou je Ruda. Ale prý je to podle vašeho vzoru z mládí Ruuda van Nistelrooye?
(smích) První svůj dres jsem dostal od táty, byl to Manchester se sedmičkou na zádech a měl jsem tam jméno Ruda. Potom mi zanedlouho na to dal plakát, kde bylo Ruud van Nistelrooy a on mi k tomu Ruud přidal „A“, takže to bylo Ruuda van Nistelrooy. Od té doby jsem tíhnul k Manchesteru a tomuto hráči. Měl jsem rád ale i Thierry Henry, Ricardo Quaresma, Ronaldo začal vykukovat. Měl jsem štěstí, že jsem ještě tyto fotbalisty zažil. 

Vynikáte na hřišti rychlostí, víte, za kolik uběhnete stovku?
Ne, nevím.

Pracujete na tom nějak?
Ono se říká, že rychlost je vrozená a natrénovat se příliš nedá, až na nějakou koordinaci apod.. Člověk se s tím musí narodit, načež my si s tátou děláme srandu z mamky, že jsem rychlý po ní, jelikož ona tvrdí, že do svých 15ti let závodně běhala právě stovku.

Je nějaký post, na kterém se vám hraje úplně nejlépe?
Určitě kraj, křídla.

Jak jste teď spokojený se svým místem?
Spokojenost. My si s Youbou vyhovíme, máme od trenéra volnost. Můžeme se v průběhu zápasu měnit. Dneska už bych ani neříkal pravé nebo levé křídlo. 

Vaším koníčkem je malování.Prý jste udělal přijímačky na Uměleckou školu?
Spíše bylo. Strašně jsem od toho upustil…

Jak jste k tomu přišel?
Ani nevím, od mala jsem maloval. Ve škole jsem zlobil, nějak jsem prolézal. Zatímco při vyučování všichni psali testy, já jsem si kreslil. Učitelkám se to líbilo, ale z písemky jsem měl třeba za 4. (smích)

Co jste třeba rád kreslil?
Všechno. Portrét, krajinu, atd.. Pamatuji si na přijímačky na tu školu, kde jsme museli namalovat židli, na ní volejbalový míč, pak šiška, a třetí byla titulní strana časopisu na kytky. O dva body jsem ty přijímačky udělal, ale jít jsem tam nemohl, protože jsem měl nepřímo určenou sparťanskou střední školu.

Jak často si stoupnete k plátnu?
Strašně málo. Jestli jsem za poslední roky namaloval dva obrázky, tak je to asi moc. Jak byla korona, tak jsem zrovna maloval na plátno a udělal obraz, a i když to nechápu, tak tchýně ho má dodnes v obýváku. Maloval jsem Jokera z Batmana. Je to obraz, který se tam vůbec nehodí, takže to moc nechápu, ale možná mi spíš chtěla udělat radost. (smích) Já jsem na to úchyl na Batmana a Jokera, tak jsem si ho namaloval.

Nenapadlo Vás namalovat spoluhráče?
Na to bych si netroufl. Portrét je to nejtěžší.

Myslíš si, že by ses tím uživil?
Možná, kdybych se tomu tehdy dál věnoval, šel na tu školu, tak možná ano, ale teď už ne. Za těch třeba pět let, co jsem na to nesáhl, tak si myslím, že mi hrozně ujel vlak. Dnes už jsem to možná i zapomněl. Kdežto říká se, že kdo lyžoval, tak po dvou dnech je v tom zpět, možná by to bylo podobné, kdoví.